Fotbalový bohém Jean-Claude Barták vzpomíná na Hradec

Rozhovor Slávka Trávníčka s Jean-Claude Bartákem

Mladší generaci jméno Jean-Claude Barták asi již nic neřekne, ale pamětníci si určitě vzpomenou na tvá léta strávená na fotbalových trávnících v Hradci Králové. Jak na toto období vzpomínáš?

Samozřejmě vzpomínám jenom v dobrém. V té době se dnešní hradecká Slávia jmenovala Slovan a my jsme tam hráli ještě v šedesátých letech na škváře. Začal jsem tam hrát za žáky a stále mám hezké vzpomínky na kluky třeba na Kacálka, Vodičku, Prošvice, Daška, Frýdka či Štefana. Vzpomenu si i na mé první trenéry v tomto klubu, pány Hašanu a Špidlena. V roce 1965 jsem pak přestoupil do ligového dorostu SpartakuHradec Králové, kde jsem hrával již s kvalitnějšími fotbalisty a rád si zavzpomínám na Přikryla, Franka, Elišáka, Vycpálka, Živnůstku, Kosíka, Vondrouše, atd. Tehdy nás trénoval báječný pan Zilvar. V A týmu Spartaku Hradec Králové, kam jsem přešel po vojně, jsem hodně získal od již zkušených hráčů např. Tauchena, Zikána, Kománka a v mužstvu jsme zažili i hodně legrace. V té době jsme dostávali 300 Kč za vyhraný zápas.

Nemrzí tě, že jako talentovaný a rozený Hradečák jsi toho v Hradci moc neodehrál?

Ale vůbec ne, prostě to tak bylo a s tím se už dnes nic neudělá. Trenér Krejčí si z dorostu přivedl Rotta a Lubase a dával jim přednost přede mnou a já jsem tím pádem stál a moc toho nenahrál. Projevili o mě zájem tenkrát Pardubice a tak jsem tam odešel. Byl tam velice silný hráčský kádr a mě se tam herně dařilo a byl jsem tam spokojen.

Když jsi odešel potom z Hradce, byl někdy ještě zájem od hradeckého klubu, aby ses vrátil domů?

Protože jsem se tam chytil a pravidelně hrál, zájem ze strany Hradce samozřejmě byl a přišel za mnou osobně trenér Krejčí a chtěl mě nazpět do svého mužstva. Já jsem, ale už neprojevil zájem, protože se Pardubice ke mně zachovaly velice dobře a hned po příchodu k nim mi přidělili byt 3+1, což pro odchovance jako já bylo v Hradci úplně nemožné.

V době, kdy jsi hrával ligu v Praze za Slávii, se kterými známými fotbalisty ses tam setkal?

Potkal jsem se tam s trenéry Linhartem, Vytlačilem a Jarešem. Z hráčů to byli Stárek, Zlámal, Biroš, Luža, Mareš, Cipro, Smolík, Klimeš, Bouška, legenda Franta Veselý a samozřejmě i jiní.

Více se o životě i kariéře Jean-Claude Bartáka dočtete v jeho „hráčské kartě" na našem webu.

Přejít na hráčskou kartu

Fotbal je pro tebe určitě stále fenomén a celoživotní láska, Chodíš pravidelně v Mladé Boleslavi na ligové zápasy?

Na tyto zápasy chodím nepravidelně a spíše si je vybírám podle atraktivnosti soupeře. Mám dnes spoustu jiných zájmů a když je třeba dobré počasí tak jedu někam do přírody se svou partnerkou na kole.

Měl jsi někdy ambice nebo nabídky stát se třeba trenérem nebo jinak působit ve fotbalu?

Samozřejmě, že jsem třeba někdy o tom i uvažoval, ale upřímně říkám, že časem a osobními zkušenostmi z fotbalu jsem nabyl přesvědčení, že jsem se proto nenarodil. Od této myšlenky mě vždy zrazovaly neustálé boje mezi hráči, trenéry a funkcionáři a to člověka musí zákonitě ničit. Takže když chtějí celý život jenom bojovat, tak ať bojují, já si svůj život představuji úplně jinak. Jsem prostě zcela jiného ražení.

Proč jsi tak brzo skončil svoji dobře rozjetou ligovou kariéru v pražské Slávii?

Můj konec té mé lepší fotbalové kariéry jsem si zavinil já sám. Prostě mi nedošlo při mém mládí, v jaké společnosti žiju, psal se totiž rok 1973. Se Slávií jsme odjeli na pohárový zápas do švýcarského Curychu. Přijela tam za mnou moje matka, která v té době již žila v Toulonu ve Francii a chtěla, abych s ní odjel a emigroval do Francie. Odpojil jsem se od výpravy Slávie a odjel s ní do Bernu na hotel, kde jsem se pak nakonec rozhodl, že se vrátím do republiky. Rozhodování bylo pro mě velice psychicky náročné a na čas to narušilo mé vztahy s matkou. Dnes je již všechno v pořádku a naše vztahy jsou již dlouhá léta v naprostém pořádku. Za ní a do Francie jezdím velice rád a podotýkám, že bych tam mohl i být, ale jsem zvyklý už žít tady. Musím dodat, že v Toulonu, kam jsem měl s matkou odjet, hráli v té době II. ligu a měl jsem tam již vše připravené, ovšem musel bych 1 rok stát, protože už tenkrát byly dohody. Velice jsem potom obdivoval Kubíka s Knoflíčkem, protože šli vlastně do neznáma a muselo jim být všelijak.

A co našim čtenářům řekneš na závěr?

Za svoji největší raritu své fotbalové kariéry považuji to, že jsem od vojny v roce 1966 až do roku 2000, kdy jsem s fotbalem skončil, hrál ve všech soutěžích od IV. třídy až po I. ligu. Do Hradce zdravím všechny svoje kamarády a z fotbalové branže Láďu Škorpila, Frantu Vodičku, Edu Schmidta, Bohouše Novotného, Milana Votavu a spoustu dalších, se kterými jsem se za dobu svého působení v Hradci Králové potkal.

(ST), 5.4.2016