Rozhovor Slávka Trávníčka s bývalým fotbalistou Spartaku Hradec Králové Janem Rolkem

Jan Rolko patřil k nejlepším stoperům, kteří kdy oblékali v Hradci Králové černobílý dres a objevil se dokonce v anketě pořádané v rámci knihy Černobílá historie autorů Michala Petráka, Jiřího Rádla a Tomáše Rademachera - v historické sestavě 11 legendárních Votroků ční hned vedle ikony a bývalého reprezentanta Jiřího Hledíka.

Honzu Rolka znám velice dobře již od jeho příchodu z vojny do Hradce Králové a protože jsme i vrstevníky, budeme si samozřejmě v tomto rozhovoru tykat.

Honzo, přeskočme všechny mládežnické celky a vojnu v Tvé kariéře a pojďme hned do ročníku 1970/71, kdy jsi přišel z Kolína do Hradce - do 2. ligy, kde hráli již zkušení fotbalisté jako Tauchen, Moník, Schmidt, Cerman, Fišer a další. Jak Tě nový kolektiv přijal a jak ses postupně zapracovával do základní sestavy?

Do Hradce jsem se dostal z Dukly Slaný, kde jsem v té době hrál společně s Vaškem Opltem. Hráli jsme tenkrát přátelský zápas s Hradcem Králové a já jsem dal 2 góly. Po zápase za námi přišli výboři Hradce, jestli bychom nešli oba s Vaškem hned po vojně hrát do hradeckého Spartaku. Za nějaký čas jsme jeli na další přátelák do Žatce, kam za námi tenkrát přišel trenér Hradce Ota Hemele a my jsme mu tam oba podepsali přestupní lístky. Vaška Mladá Boleslav pustila, ale já jsem měl v Tatře Kolín problém, že jsem prý podepsal přestup do Hradce celkem 3x. Vše se však brzo vyřešilo, když sekretář Hradce Fahrner vzal vše na sebe s přiznáním, že ty podpisy má na svědomí jenom on sám. V té době mě lákala i pražská Sparta, ale já jsem potom nikdy nelitoval, že jsem se nakonec objevil v Hradci. V té době tam byli ještě takový hráči jako „Pinďa" Zikán, Jindra, kterému se nelíbilo, že mu vykám a jednu mi symbolicky natáhnul, abych mu tykal a od té doby jsem mu potom již tykal. Nejdřív jsem však nastupoval za B-tým, ale netrvalo dlouho a trenér Zdeněk Krejčí mě povolal do prvního mužstva a od té doby jsem již nastupoval pravidelně v základní sestavě jako stoper.

Další ročník 1971/72 jste již hráli o postup do 1. ligy, který se nakonec podařil, ale tento postup byl velice smutný tragickým úmrtím Tvého kamaráda Vaška Oplta, který zemřel při zápase na Slovensku v Martině. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

Tak to byla taková moje největší kaňka v mé fotbalové kariéře. S Vaškem jsme byli kamarádi, hráli jsme společně na vojně, on za mnou jezdil ke mně domů a já zase za ním do Bakova. Byla to pro mě velice smutná událost. Měli jsme velice dobrou partu v mužstvu, trenér Krejčí na nás byl velice přísný a po této události byl náš postup do nejvyšší soutěže velice komplikovaný. Po zasloužené dovolené přišly následně zápasy v 1. lize a jak se říká, život šel dál, ale toho šoku z úmrtí mého kamaráda jsem se dlouho vzpamatovával. Na jeho hrob, pokud mi to čas dovolí, jezdím do Bakova dodnes.

Které své spoluhráče máš stále v paměti a se kterými sis na trávníku při zápasech nejvíce rozuměl?

Snažil jsem se vycházet se všemi svými spoluhráči, ale byli tam také takoví, na které se prostě nezapomíná. Pro mě nezapomenutelná postava hradeckého fotbalu byl Ruda Tauchen, od kterého jsem ve svých začátcích hodně pochytil a i pro ostatní kluky bylo ctí s ním nastupovat v jednom mužstvu. Dalším mým oblíbencem byl fotbalový elegán a super fotbalista Eda Schmidt, který toho měl hodně odkopáno a moc dobře se s ním hrálo. Dále to byli Plocek, Hrůša, Franc, Hůlka, Kuchař, Fišer a další a další. Třeba s takovým Jardou Hůlkou jsme mohli hrát poslepu, jak se říká.

A co trenéři? Povídej, naše čtenáře bude určitě zajímat názor názor fotbalisty s takovým renomé, jako máš mezi fotbalovými příznivci Hradce Ty.

Za ty léta co jsem působil v Hradci jsem zažil asi 12 trenérů a zcela určitě, kdo mi pomohl v těch mých začátcích, byl Zdeněk Krejčí, který byl na nás ras a někteří kluci ho moc nemuseli. Já jsem ho ale uznával, protože on byl vždy na straně těch fotbalistů, kteří při tréninku tvrdě pracovali a fotbal brali vážně. Já osobně jsem se vždy snažil přistupovat k fotbalu poctivě a právě proto jsem s ním neměl problém. Dále jsem zažil Dušana Uhrína st., který byl tady jenom půl roku (prvoligové jaro 1981, pozn. autora), ale dodnes na něho parta, která tady v té době hrála, vzpomíná jenom v dobrém. Byli tady i trenéři, na které nemám dobré vzpomínky, ale protože tady mezi námi již nejsou, tak o nich raději pomlčím.

Je všeobecně známo, že jsi za dobu svého působení v hradeckém Spartaku dostal i několik nabídek k přestupu do jiných oddílů. Nakonec jsi zůstal věrný černobílému dresu a přes všechna lákadla jsi nakonec vždy zůstal. Nelitoval jsi toho někdy potom?

Při vzpomínce na to, když mi bylo 22 let a dostal jsem lákavou nabídku do 2. Bundesligy mě napadá, že to byl můj největší omyl a kdybych měl rozum, jako mám teď, tak bych asi do toho Německa tenkrát odešel. V té době jsem však měl veliké zábrany, protože bych musel emigrovat a nedostal bych se sem za rodiči a sourozenci. Dalším velkým lákadlem byla pro mě i pražská Slávia, která za mnou jezdila každý týden a všechno bylo k přestupu již připravené. Já jsem to Slávii podepsal a dostal jsem za to hned od Hradce pokutu. Střídali se tu trenéři a vždy mi říkali, dokopej sezónu a my tě potom pustíme. Já jsem tu sezónu tedy dokopal, ale přišel další trenér a ten mě potom stejně nepustil. To moji spoluhráči jako Cholenský, Hrůša nebo Lubas se zasekli a ten přestup se jim povedl. Byl za mnou i Jablonec a ve 28 letech i Sparta, nic z toho se však neuskutečnilo a nakonec jsem v Hradci zůstal hrát dlouhých 11 let. Chtěl bych zdůraznit, že se mi ale tady vždy líbilo a dnes je ze mě již ortodoxní Hradečák.

Po skončení fotbalové kariéry ses dal na trénování a tak nám řekni, kde jsi jako trenér byl a jaké úspěchy jsi v této činnosti dosáhl?

Ještě když jsem hrál aktivně fobal, tak mi moje žena radila, ať se přihlásím do trenérského kurzu a já jsem vždy odpovídal, že mě to stejně nebude bavit. Později se však ukázalo, že pravý opak byl pravdou. Nejvíce by mě tenkrát bavilo vyhledávat talenty, ale k trénování jsem se nakonec stejně dostal, protože jsem bez fotbalu nemohl být. Postupně jsem začal v Lokomotivě, odkud jsem přešel do krajského přeboru do Hořic a zde jsem s nimi postoupil do divize. Na éru v Hořicích mám proto velice hezké vzpomínky. Dále jsem pak byl v Libčanech, Týništi nad Orlicí, Třebechovicích a většinou se vždy postupovalo, takže zase na tyto oddíly vzpomínám jenom v dobrém.

Tvůj názor na náš dnešní fotbal a co si myslíš o úrovni rozhodčích v rámci 1. ligy?

Jsou fandové, kteří dnešní fotbal velice rádi odsuzují a já říkám, že kdyby na fotbaly chodilo 20 - 30 tisíc diváků, tak by se těm klukům hrálo úplně jinak, vždyť jsem to tu v Hradci sám zažil. Myslím, že nejsou špatné zápasy a když se třeba koukám na 2. německou ligu a někdy i Bundesligu, tak se na to také někdy nedá ani koukat. A tyhle rozhodčí, jak říká Láďa Vízek, srandy a problémy s nimi byly, jsou a budou pořád. Každý kdo chodí na fotbal to vidí sám nejlépe a to není jenom v lize, to je i v nižších soutěžích.

Honzo, jak jsi hrdý na svého syna Adriana, jehož fotbalová kariéra se rozbíhala velice pomalu, ale nakonec se uplatnil v našem předním prvoligovém celku v Mladé Boleslavi, kde patřil léta k oporám?

Abych řekl pravdu, když byl Adrian v Bolce a byl tam asi 7-8 roků, tak já jsem tam ani jednou nebyl a to z důvodu, že jsem takový cholerik a strašně moc bych ty zápasy, kde on hrál, prožíval. Když se hrála v Boleslavi liga nebo Evropské poháry, tak jsem se raději díval doma na televizi v klidu a občas jsem se i pohádal s moji ženou, která naopak do Boleslavi jezdila vždy, pokud se jí to hodilo. Ty fotbalové začátky měl Adrian velice těžké, protože měří 2 metry a byl samá ruka, samá noha, tak se velice těžko prosazoval i v mládežnických celcích zde v Hradci Králové. Před časem jsem potkal nějakého pana Berana a ten mi říkal, pane Rolko nikdy bych nepředpokládal, že Adrian bude hrát někdy 1. ligu. Nejvíce mu ale zde v Hradci pomohl nastartovat kariéru trenér Vašek Kotal, který ho vzal do B-týmu, který hrál tenkrát divizi a tam se trochu vykopal a postupně se dostal v ročníku 1999/2000 zde v Hradci až do 1. ligy. Potom na něho vsadila Mladá Boleslav a on se jí za to svými výkony odvděčil a myslím, že byl po celou dobu platným hráčem tohoto našeho předního ligového celku. Mohu klidně říct, že jsem na něho hrdý co dokázal i přes všechny jeho fotbalové začátky ve kterých se tak těžko prosazoval, ale ten konec byl opravdu dobrý.

Léta utíkají a fotbalové fanoušky bude určitě zajímat, jak trávíš volné dny teď a jestli i v důchodovém věku se někde věnuješ trenérské práci?

V této době dělá Adrian nejvyšší trenérský kurz a já spolu s ním trénuji dorost Olympie Hradec Králové.

Co si myslíš o právě skončeném prvoligovém fotbalovém ročníku 2015/16?

Já myslím, že byl úspěšný hlavně ten konec a kdyby se to dalo na Silvestra do televize, tak by ten zápas v Příbrami s opilými rozhodčími měl mezi diváky určitě velký úspěch. No a co se dělo potom ještě v posledním zápase v Jablonci v zápase s Příbrami, tak to byl opravdový výtvor našeho fotbalu, ale jak každý vidí, nic se neděje a karavana jde dál.

Tvůj názor na naši fotbalovou reprezentaci a jak uspěje na mistrovství Evropy, které právě v těchto dnech začíná.

Moc bych klukům přál nějaký úspěch, protože nemají zase tak špatný mančaft, ale na druhou stranu si zase nemyslím, že postoupí ze skupiny, protože takové štěstí jako v kvalifikaci mít určitě nebudou. Teď je ta Evropa tak vyrovnaná, že se můžou stát i velká překvapení a nechme se tedy překvapit. V každém případě se však už moc těším na tuto atmosféru.

A na závěr nám Honzo prozraď Tvůj názor na náš hradecký fotbalový stánek v Malšovicích na který už drahná léta nejsme v Hradci vůbec pyšní a dočká se naše generace ještě toho, že budeme chodit se dívat na fotbal na stadion, jaký mají dnes už skoro všechna větší města?

O tom našem fotbalovém stadionu raději pomlčím, protože to je ostuda, že za tolik let se v Hradci Králové vůbec nic neděje, moc mých kamarádů naprosto odmítá se dívat na fotbal z takové velké vzdálenosti a už léta tam raději nechodí. Znám i hodně lidí, kteří nejsou z Hradce a oni říkají, my jsme tak rádi do Hradce na fotbal jezdili, ale když vidíme ten neútulný škaredý stadion, tak se nám tam vůbec nechce. Jestli zde bude někdy v budoucnu nádherný fotbalový stánek pro 10 tisíc diváků a bude se zde hrát 1. liga, tak se zase bude chodit a budou sem jezdit zase fandové za širokého okolí, jako tomu bylo dříve v minulosti. I když jsem zde vlastně prožil celou svoji fotbalovou kariéru, je to nejhorší stadion v Čechách a možná i v Evropě. Před nějakým rokem, kdy se tady hrála 1. liga jsem potkal na zápase svého kamaráda se kterým jsem zde hrál Oldu Rotta a říkal mi, ten stadion je pořád stejný, akorát tu přibyla tráva a mech. Přesto věřím, že se dočkáme a budeme chodit na hezký stadion, kde se budeme cítit fotbalově dobře. Hradec Králové si to určitě zaslouží.

ST (13.6.2016)