Jean Claude Barták

Tento fotbalista s nadáním od Boha začínal s fotbalem v žácích Slovanu Hradec Králové (dnes Slávia HK) a později v dorostu se již velice nadějně prosazoval mezi svými spoluhráči a jeho technika, zápal do hry a hlad po balónu byly vyhlášené. Po své francouzské matce určitě zdědil hravost, vzhled a fotbal doslova miloval. Jeho bývalí spoluhráči z Orlické kotliny na něho dodnes vzpomínají v dobrém jako na výborného kamaráda a fotbalistu.

V roce 1965 odešel jako dorostenec do sousedního Spartaku Hradec Králové, kde potom 1 rok hrál dorosteneckou ligu (viz foto) a spoluhráči mu byli např. Dušan Frank, Jiří Elišák, František Vycpálek, Karel Živnůstka, František Vondrouš, Antonín Kosík, Miroslav Přikryl a další výborní fotbalisté. Trenérem tohoto kvalitního dorosteneckého mužstva byl tenkrát velice oblíbený pan Zilvar. Na vojnu pak odešel Barták do Dukly Písek, kde se potkal se svým bývalým spoluhráčem z ligového dorostu Dušanem Frankem.

Z prezenční vojenské služby v Písku se potom vrátil do Hradce, kde hrával s fotbalisty zvučných jmen jako např. Jindrou, Zikánem, Schmidtem, Moníkem, Kománkem, Fišerem a dalšími. V té době byl tehdy trenérem Zdeněk Krejčí. Pro hradecký fotbal byla tenkrát škoda, že toho tento urostlý a velice talentovaný fotbalista tenkrát moc nenahrál. Barták si moc věřil a hlavně chtěl hrát. Podle jeho slov si také moc nepadl do not s Krejčím. V jednom zápase seděl Barták na střídačce jako náhradník a trenér ho několik minut před koncem chtěl nasadit ještě do hry. Temperamentní Jean Claude tenkrát odmítl trenérovo přání a tím vlastně vlastní vinou nastartoval další problém mezi nimi. Protože si i nadále moc nezahrál a trenér začal zařazovat do hry mladší fotbalisty, odešel krátce na to do druholigových Pardubic. V té době produkovaly Pardubice velice kvalitní fotbal a hráli zde třeba Mojžíš, Procházka, Segmüller, Prudič, Veverka, Hamár a další. Mužstvu se dařilo a fotbalové výkony Bartáka byly takové, že po čase ho dokonce v Pardubicích navštívil hradecký trenér Krejčí a lákal ho, ať se vrátí nazpátek do Hradce. Barták jeho nabídku neakceptoval a protože se k němu Pardubice zachovaly velice vstřícně a hned mu daly po jeho příchodu byt 3+1, tak se rozhodl, že tento klub neopustí. Stal se tam jedním z klíčových hráčů a byl tam velice spokojený.

Jeho výkonů si všimli šíbři z ligové pražské Slávie a tam nakonec na začátku sedmdesátých let přestoupil. Setkal se tam s trenéry Linhartem, Vytlačilem a Jarešem a spoluhráči mu byli Stárek, Zlámal, Biroš, Luža, Mareš, Cipro, Smolík, Klimeš, Bouška, legenda František Veselý a samozřejmě i jiní. Tam nastupoval v lize pravidelně a v derby se Spartou se mu podařilo i skórovat a vypadalo to na velice úspěšnou fotbalovou kariéru.

V roce 1973 odjela výprava Slávie do švýcarského Curychu. V té době již žila jeho matka, rodilá Francouzka, v Toulonu ve Francii a přijela do Švýcarska přesvědčovat svého syna, aby s ní odjel do Francie. Slávisté tenkrát odjeli bez Bartáka, který odcestoval za svoji matkou do Bernu, kde s ní strávil asi týden a protože ho nepřesvědčila k odjezdu do Francie, vrátil se potom do socialistického Československa. S matkou se tenkrát nepohodl a vznikl mezi nimi dost velký problém, který je samozřejmě již léta vyřešen a on za ní teď již jezdí v pohodě do Toulonu. Když se vrátil Barták do Prahy, tak se nastartovaly takové problémy, že tyto záležitosti se pak řešily i na nejvyšších stranických sekretariátech a na ČSTV a Barták byl přeřazen do B týmu. Velice nadějně rozjetá kariéra tohoto fotbalisty tím skončila a ve Slávii s ním prakticky již nepočítali.

V té době mu podali pomocnou ruku funkcionáři z Mladé Boleslavi, kam on poté přestoupil a hrál tam fotbal až do konce své hráčské kariéry. Jeho sen však stále byl, že se třeba vrátí do rodného Hradce. Nebylo mu ještě ani 30 let a pro Hradec by byl určitě přínosem, ale přestože měl velice skromné požadavky, Hradec mu je v té době, podle jeho slov, nemohl splnit a tak potom hrál až do skončení své kariéry ve městě automobilů.

Jak byl tento fotbalista ve svém životě vždy originální, tak jednou raritou se může určitě pochlubit. Od roku 1966, kdy byl na vojně, působil až do roku 2000, kdy s fotbalem skončil, ve všech fotbalových soutěžích od IV.třídy až po I.ligu.

A nakonec vzpomínka na fotbalistu Bartáka od autora tohoto článku: S Jeanem Claudem se známe a jsme kamarádi od roku 1963. On povahou a vzhledem podobný své francouzské matce byl vždy tak trochu jiný než my a fotbal ten mu šel ze všeho nejlépe. Prožil jsem s ním společně s našimi společnými kamarády spoustu hezkých chvil a legrace. Jean měl veliký smysl pro humor a jen tak namátkou si vzpomínám na jedno naše setkání na starém hřišti, kdy tu hrál v dresu Mladé Boleslavi přátelský zápas proti Hradci a já jsem se na něho pochopitelně přišel podívat. Po zápase jsem na něho čekal a on vyšel z kabiny s hradeckým plejerem Rudou Tauchenem. V rozhovoru s ním mu říkám: "Jeane, dnes ta tvoje klička bekovi u lajny byla přímo originální. Kde ses ji naučil?" A on mi odpověděl tím svým humorem: "Slávo, to umím na světě jenom já a Pelé" a my jsme se s Rudou Tauchenem smíchy váleli po zemi.

Nedávno jsme spolu probírali úroveň našeho fotbalu a on pronesl tuto báječnou větu. "Ti dnešní fotbalisté hrají kulový h...o a já bych jim ještě dnes ukázal, jak se hraje pořádný fotbal. Je mi 66 let a jako stoper někde v divizi bych ještě exceloval a oni by si na mě ti dřeváci určitě nekopli."

Trochu jsem mé povídání o tomto fotbalistovi odlehčil a takový býval a stále je tento bývalý hradecký fotbalový bohém Jean Claudie Barták. Byla s ním a stále je veliká legrace a nikdy jsem se s ním nenudil.

ST (26.8.2014)