Mé vzpomínky na fotbal v Hradci Králové od roku 1956

Je to k neuvěření, ale na fotbal u nás v Hradci Králové chodím již 66 let a tak těch hezkých i horších vzpomínek mám spoustu. Díky mému dědovi Josefu Trávníčkovi, který mě přivedl na můj první fotbal na staré hříště, jsem viděl jako 8 letý kluk nezapomenutelný zápas, když Hradec postoupil do 1. ligy v roce 1956 a hrál svůj první ligový zápas se Slovanem Bratislava s výsledkem 3:0. Fantastický zápas tenkrát odehrál Zdeněk Macek, který brankáři Schrojfovi nastřílel 3 branky. Viděl jsem tam také poprvé velkou osobnost v naší brance Frantu Matyse, který mě hned upoutal svým přehledem v trestném území, které naprosto ovládal a jako klukovi se mi líbilo, jak se dost často během zápasu, když míč přeletěl nad jeho brankou, houpal na břevně své branky. Útočníci soupeře se před ním vždy měli na pozoru, protože Matys šel vždy do střetu s kolenem dopředu. Vzpomínám na oporu štíhlého a dlouhého dvoumetrového stopera Chobota a střelce Pičmana na pravém křídle, když přišel do Hradce jako posila z pražské Slávie. Byl rychlostně na výši, elegantní a hezky se na něho po fotbalové stránce koukalo. Myslím, že ve Slávii si v dalších letech říkali, proč si tohoto vynikajícího hráče nenechali. Nepřehlédnutelný byl také Franta Malík, velice populární postava hradeckého fotbalu. Samozřejmě tam byli další opory jako např. Šindelář, Andrejsek, Štěrba, Krejčí anebo Šubrt. V dalším soutěžním ročníku 1957 se hrálo tenkrát tříkolově až do jara 1958 (přechod na podzim-jaro) jsme, přestože byl v Hradci kvalitní tým, sestoupili nakonec do 2. ligy. V tomto období k nám přestoupil pozdější velice úspěšný brankář Jindřich Jindra z Přeštic, který do Spartaku přišel hned z vojny z Dukly Kostelec nad Orlicí. Protože jsem tenkrát chodil ještě na staré hřiště na každý trénink, tak si vzpomínám, že Jindra ještě dlouhou dobu trénoval v zelených teplácích. V té době zde byli 3 brankáři Matys, Mokrohajský a již zmíněný Jindra. V soutěžním ročníku 1958/59 Hradec silně oslabil, když odešli z týmu opory Mokrohajský, Štěrba, Šindelář, Chobot, Mach, Šubrt, Karel Dvořák, Šimonek a Jahoda. Přestože měl Spartak velice zúžený kádr, tak si za trenéra Sedláčka vedl velice dobře a se stoperem Pičmanem, který na tomto postu předváděl fantastické výkony, jsme postoupily opět do 1. ligy. Do Hradce přišli v tomto soutěžním ročníku na přestup fotbalisté Runštuk z Třebechovic, Černý a Tauchen z Náchoda.

V dalším soutěžním ročníku 1959/60 jsme nastoupili s nevídanou posilou reprezentantem Jiřím Hledíkem ze Sparty, který tímto přestupem doslova udivil veškerou fotbalovou veřejnost v naší republice. Pičman přešel na své místo levého obránce a tím pádem jsme hned měli jednu z nejlepších obranných řad v lize. O tomto ročníku, který jsme jako nováček velice překvapivě tuto soutěž vyhráli, se toho napsalo již tolik, že je zbytečné se o tom dále rozepisovat. Na dnešní dobu je to neuvěřitelné, s jakým úzkým kádrem jsme tuto soutěž absolvovali. Většinu zápasů jsme odehráli s druhým brankářem v 17 lidech a děly se tam takové věci, kterým by dnes nikdo ani nevěřil. Jednou mi Jožka Buránský vypravoval, že cestovali vlakem k mistrovskému zápasu do Prešova a Franta Malík tam přišel bez kopaček. Trenér Zástěra se tenkrát prý naštval a poslal na staré hřiště Frantu pro kopačky, kterému potom samozřejmě ujel vlak a tak cestovali na těžkou půdu na Slovensko s druhým brankářem ve 13 lidech. Zní to jako pohádka, ale Hradec tam neprohrál a Franta Malík po návratu dostal od trenéra řádně vynadáno. Určitě si spousta pamětníků vzpomene, že někteří naši fotbalisté měli nějaké přezdívky. Kdo z vás ví, jak vznikla přezdívka na Zdeňka Krejčího, kterému po celou dobu jeho působení jako hráče i trenéra se všeobecně říkalo Bochník. Franta Malík byl zase známý pod přezdívkou Atomové křídlo. Někdo to musel vymyslet, ale to určitě nikdo z vás nebude vědět. Jednou kopal Krejčí trestný kop a tak nějak to tak divně podkopl, že to přeletělo vysoko branku a balon letěl-neletěl. Ten dotyčný poznamenal, že balon letí jako bochník a už měl Krejčí přezdívku. Malíkovi zase při jeho rychlém útočení říkal, že Franta řádí jako Atomové křídlo a bylo hotovo. Ten kdo to vymyslel, byl v té době student Fakulty tělesné výchovy při UK v Praze, pozdější pan profesor a ředitel Gymnázia Boženy Němcové, můj dobrý kamarád Vladislav Král. Tyto dvě přezdívky se tak rozšířili a zdomácněly po fotbalovém Hradci, že kdo je Bochník věděl každý hradecký fanoušek a Láďovi Královi za to dík. Škoda, že už nežije pan Krejčí, určitě by stálo za to se ho na to zeptat, jestli ví, kde to jeho pojmenování Bochník vzniklo. Určitě by to nevěděl. Láďa Král vymyslel i další přezdívku pro pravého obránce Andrejska, kterého zase pojmenoval Chaplin pro jeho zvláštní chůzi a běh, ale tento název se už neuchytil. Láďův otec byl profesor Miloš Král, který učil na Gymnáziu J. K. Tyla a nikdy v životě nebyl na žádném fotbale. Jednou ho Láďa vzal s sebou na staré hřiště a on prý koukal, jak Alenka v říši divů. Přišel tam ustrojený, tak jak chodili na fotbal pánové z Poláčkova filmu „Muži v offsidu" a když jsme dali gól, tak fandové panu profesorovi sundali klobouk a házeli s ním do vzduchu. Pan Král byl ze začátku z toho dost špatný, ale během průběhu zápasu si na to zvyknul, a když šli potom s Láďou domů, tak mu otec povídal: „Láďo, moc se mi to líbilo a už se nedivím, proč stále chodíš na fotbal." Na fotbal pan profesor, ale víckrát nešel. Byla to nádherná doba s úžasnou atmosférou v hledišti. Pamětníci vzpomínají, že pomezní rozhodčí to neměli vůbec jednoduché a stávalo se občas, že dostali občas i deštníkem, když se hradeckým fandům nelíbil jejich výkon. Kdo tuto dobu nezažil, tak by ani nevěřil, v jakých kabinách se fotbalisté převlékali a jak to nad nimi dunělo z dřevěné tribuny, že ani nebylo pořádně slyšet trenéra, jak uděluje pokyny před zápasem. Hradec hrál potom PMEZ, ale vše podstatné je též notoricky známo. To se prostě už nikdy nevrátí.

V dalším období se potom přešlo na Všesportovní stadion v Malšovicích, kde byla úplně jiná atmosféra a našim fotbalistům se zde již tak dobře nehrálo, jako na starém dobrém škvárovém hřišti U Nemocnice. Velká vzdálenost hlediště od hřiště začala postupně vadit asi každému fanouškovi. Jak jsem se již zmínil, tak s přechodem na nový stadion jsem jako kluk chodil pravidelně i na tento stadion. Velice jsem obdivoval Ladislava Pokorného, který toho uměl s balonem hodně, a stávalo se často, že začal u jedné branky žonglovat s míčem obě nohy, hlavičky, záda a tak šel k druhé brance a nazpátek a míč mu nikdy nespadl. Byl to vynikající technik a myslím, že snad nejlepší, jaký kdy v Hradci byl. Když jsem se ho jednou ptal, kde se toto naučil, tak mi odpověděl, že byl v roce 1956 na zápase ČSR-Brazílie v Praze a tam prý všechno viděl při rozcvičování Brazilců a od té doby to potom sám předváděl. Byl známý i tím, že dodržoval absolutně životosprávu, a když jsem se později ptal jejich maséra Ládi Kopeckého, jestli to tak opravdu bylo, tak jsem se dozvěděl, že jeho nejoblíbenějším pitím byla limonáda a k tomu tatranka. Když se něco mezi fotbalisty slavilo, tak prostě nikdy nepil alkohol. V květnu 2018 jsem byl na setkání bývalých hradeckých fotbalistů a povedl se mi tam snímek pana Pokorného, jak drží půllitr s pivem a moc si pochutnává. Hned jsem mu říkal: „Pane Pokorný, kdyby Vás dnes viděli Vaši spoluhráči Jindra, Hledík, Michálek nebo Andrejsek, tak by si mysleli, že se Vám snad něco stalo." Moc se mu to líbilo a spokojeně se usmíval. Ladislav Pokorný na sobě maká i dnes, a když jezdíme s kamarády po malšovickém lese na kole, tak ho tam občas potkáme, jak dělá každodenní túru 15 km. Vždy se s ním zastavíme a vzpomínáme na ty krásné časy, když Hradec vyhrál v roce 1960 1. ligu. Jednou nám s úsměvem vypravoval, že Franta Malík, byl takový exot, že byl schopen na starém hřišti při mistrovském zápasu při hře, u plotu ještě balit holky. Nasmáli jsme se a pokračovali dál. Někdy si i vzpomenu na vynikajícího fotbalistu Rudolfa Tauchena, na kterého jsme my kluci, co jsme milovali fotbal, koukali jako na Boha. Ruda, když šel po městě tou svoji chůzí s rukama od těla, tak šel pan Někdo a my jsme procházeli kolem něho s otevřenou pusou. V té době by mě ani nenapadlo, že až mě bude o něco víc roků, tak se s Rudou budu znát osobně a nějaké pivo spolu vypijeme. Rudolf Tauchen byl velice slušný a skromný člověk, kterého musel mít každý rád, jak lidsky, tak i fotbalově. V té době by se uplatnil v každém našem ligovém mužstvu. Své fotbalové fanoušky zarmoutil v roce 2001, když v pouhých 61 letech zemřel.

Dalším nepřehlédnutelným fotbalistou, byl elegán Edmund Schmidt, který přišel do Hradce z Hronova jako dorostenecký reprezentant v roce 1962 a hned začal hrát v tomto mužstvu, ještě nedávno ligových přeborníků. Když se Eda potom vrátil domů z vojny, tak se z něho stala opora na dlouhá léta a má za sebou dva reprezentační starty. Ten první se odehrál na slavném Wembley, kde nastoupil v roce 1966 proti Anglii, která se v tomto roce stala mistrem světa s výsledkem 0:0, kdy Anglie nastoupila v té nejsilnější sestavě. Eda měl také něco společného s Rudou Tauchenem a zrovna jako on byl velice slušný a také skromný fotbalista. Se svoji úspěšnou kariérou se rozloučil předčasně v roce 1976 a bylo to hlavně kvůli jeho vleklému zranění achilovky. Když Eda odešel ze Spartaku Hradec Králové, tak si ještě zahrál v Týništi nad Orlicí a věnoval se plně svému zaměstnání opraváře praček. Postavil si rodinný dům kousek za Hradcem a tam si užívá svůj fotbalový důchod.

Tito fotbalisté, na které jsem zavzpomínal, byli v Hradci pojem, protože je lidi měli rádi a moc hezky se na ně koukalo. Samozřejmě tu byli i další, ale o tom snad příště. Ve své paměti mám však stále dva plejery Jiřího Hledíka a Zdeňka Pičmana, které považuji za ty nejlepší, kteří u nás v Hradci Králové kdy hráli. Bohužel byla tenkrát taková doba, že se nesmělo přestupovat do zahraničí a dovoluji si napsat, že právě oni by si zahráli v těch nejlepších evropských fotbalových velkoklubech, jako byli třeba FC Barcelona, AC Milan nebo Realu Madrid. Vzpomínám si také, že když jsem šel kolem roku 1960 na fotbal, tak již z dálky jsem slyšel ze hřiště tenkrát oblíbenou skladbu Big Bandu Gustava Broma Krokodýlí slzy, kde zpíval právě Gustav Brom: „Chodil jsem s jednou dívkou, to se nemělo stát......." a bylo to vlastně pokaždé, když jsem přicházel na staré hřiště a mám to dodnes uložené v hlavě. Byly to krásné doby, ale můžeme už jenom vzpomínat.

Fotografie z archívu Slávka Trávníčka

Slávek Trávníček (2.2.2022)