Stanislav Wahle, Ing.

Vitální devadesátník, životní optimista, vzdělaný člověk. Doma má po ruce činky, denně cvičí, udržuje se. To je plavecká legenda Hradce čtyřicátých let 20. století.

Narodil se do rodiny úředníka Státních drah, nedaleko synagogy. Zúčastnil se jako student Gymnázia Středoškolských sportovních her v plavání. Do školy tehdy přišel trenér Plaveckého klubu (PK) Karel Podhajský (zároveň redaktor Českého slova), zeptal se, kdo umí plavat, no a kdo zvedl ruku, byl přihlášen. V klubu se mu trenérsky věnoval právě Podhajský, ale i šéf klubu pan Šimerda, zavalitý úředník Ředitelství státních drah, zvaný „Vodní rada".

V PK závodil jako žák a dorostenec - v 14 letech (1940) začal závodně plavat - na Městské plovárně (pozůstatky jsou vidět z mostu přes Orlici u Všesportovního stadionu, hned vedle zrekonstruovaného areálu Slavie - výklenek v břehu zarostlý rákosím). Byly tam ve dnu zapuštěny dřevěné kůly se ohrazením, které oddělovaly část pro děti a část pro dospělé - neplavce. Kluci tam plavali celé léto, většinou napříč přes řeku. Trénovalo si i na písnících v okolí města: v „Pralese" za nemocnicí i na „Malé Borovince" ve Farářství (dodnes existuje - součást osady Červený Dvůr).

V PK byli jeho kamarády a zároveň skvělými plavci napřiklad Karel Chládek (učil se jako číšník v Grandu - jeho táta měl hospodu nedaleko souč. kurtů DTJ), nebo František Medek (později emigroval - do Kanady, byl vodní pólista).

Hned od čtrnácti závodil - tehdy byly běžné vložené závody žáčků, třeba jen na 25 m. Standovi už tehdy zavoněl kraul, na který se začal specializovat.

Na Labi bývaly v době války i závody vytrvalostní, kterých se zúčastňoval - například „Od mostu k mostu" - cca 800 m po proudu Labe od železničního mostu k mostu u Sokolovny na nábřeží, těsně za vtokem Piletického potoka do Labe vylezli plavci na náplavku a byl cíl.

V roce 1944 (v 18 letech) byl už nejlepším hradeckým dorostencem. S koncem války už nebylo na vytápění vody v Lázních, nejen, že bazén nevytápěli, ale na podzim 1944 už nebyl ani napuštěn. V provozu byly jen sprchy a vany - trénovat se nedalo.

Hned s koncem války, v létě 1945, byl přijat na vysokou školu do Prahy - v letech 1945 - 50 plaval závodně za elitní oddíl plný reprezentantů - Spartu Praha. Plavecký sport po válce měl řadu mladých talentů, všichni se připravovali na nejbližší Olympijské hry - do Londýna 1948. V Praze se plavalo v AXE (závody), tréninky bývaly v bazénu YMCA Na Poříčí. Standa trénoval se skvělými plavci, např. Bartůškem, Jardou Kocourkem, Jiránkem, motýlkářem Žižkou (později bubeníkem v orchestru Karla Vlacha), Průšou (zavalitým vodním polistou) a dalšími.

Na Olympiádu 1948 měli původně jet 4 plavci, vč. Wahleho, a utvořit polohovou štafetu. Plavecký svaz ale dle časů z přípravy vyhodnotil, že by výsledek nebyl dobrý, tak jeli jen tři sólisté - jičínský Jirka Kovář, Linhart a Mirda Bartůšek - Kovář a Linhart po Olympiádě zůstali v Anglii, Bartušek se jediný vrátil domů. Start na Olympijských hrách - to byla Wahleho největší sportovní příležitost - bohužel zůstala nevyužita...

Po skončení studií v Praze byl v letech 1950 - 52 nejdříve 18 měsíců u bojových útvarů (České Budějovice, Praha, Znojmo), poté se konečně v dubnu 1952 dostal k armádním plavcům do ATK Praha (plavci i polisté) - jeho trenérem byl JUDr. Andělín Hliňák (za Protektorátu dobrý znakař), plavali s ním např. Potužník, Drnovec z Českých Budějovic, Dvořák, znakař Reichert z Ústí, Řepka, Baďura z Přerova, Přívara, Vacek a Starý z Plzně, Vlado Skovajsa - prsař z Bratislavy , Kopřiva a Soukup z Brna, Kočík, Šlerka a Tirpák z Bratislavy. Již tehdy bylo znát, že „Armádní tělovýchovný klub" měl přízeň vládců a ty nejlepší (na svoji dobu) podmínky k přípravě. Vojáci ATK (plavci i polisté) tehdy bydleli v nouzových ubikacích v tribuně Spartakiádního stadionu na Strahově. Řekněte to teď nějakému současnému „Duklákovi"...

Na podzim 1952 šel Standa do civilu, ale protože zaměstnání mělo přednost, byl dlouhých šest let úplně bez plavání. V roce 1958 po návratu do rodného kraje (pracoval a žil ve Smiřicích) ho oslovil trenér hradeckých plavců, legendární trenér JUDr. Vojtěch Čech, aby mu jako kraulař pomohl plavat „ligu" za hradeckou Lokomotivu - ve 32 letech to ještě zkusil závodně, definitivně končil v roce 1961.

Chvíli ale ještě koketoval „s vodou" - trenér Ladislav Borek ho přemluvil, aby pomohl vodním polistům Slavie Hradec Králové v lize (60. léta).

Na Standovy tréninkové metody nezaměnitelným způsobem vzpomíná i Miloš Tůma, bývalý hradecký plavec, nyní užívající zaslouženou penzi ve švýcarském Bernu: " ...Do lázní sem to měl kousek a když sem nebyl ve vodě, tak sem čuměl z balkonu, jak Standa Wahle při veřejnosti, neb on snad jináč s náma netrénoval, plaval kilometry kraulový nohy, držíc se svého, skoro již prohnilého prkna. Čili i pamatuju kdy on, už v bohatém stáří, neb mu bylo už asi 32 roků, splnil limit I. Výkonnostní třídy na stofku kraula, což tenkrát bylo, myslim 1:02,5?".

Jak Standa Wahle s úsměvem konstatoval, „dostal jsem se i pod minutu, ale jen při plavání ,naštorc´ v hradeckých lázních".

Spolupráce na realizaci: Jaroslav „Bozon“ Hrdý

TR (29.6.2016)