Václav Čergeť

Život s hokejem byl krásný

V šedesátých letech minulého století nebyly žádné sportovní třídy se speciálním zaměřením, neexistovala ani žádná střediska vrcholového sportu. Přesto dokázal amatérský systém s podmínkami poplatnými své době vychovat hráče, kteří v myslích diváků zůstali v povědomí dlouhá léta. Nemuseli přitom mít odehráno stovku zápasů za národní tým či porci střetnutí v nejvyšší soutěži. Jedním z těch, který hrál věrně celý život v jednom dresu "pouze" druhou ligu byl hokejista Václav Čergeť. S pověstným číslem 17 ho hradečtí fanoušci vídali dlouhých 14 let a byl to právě on, kvůli kterým se na hokej chodilo. Lednímu hokeji v Hradci dal celé své srdce a úsilí. Dnes pravidelně navštěvuje vystoupení svých následovníků v Extralize a právě po jednom úspěšném zápase přijala tato legenda pozvání k rozhovoru.

Začněme trochu netradičně od konce. Co ti hokej dal a naopak?
"Hokej mi dal téměř všechno. Dopřál mi prožití skoro celého života v krásném městě, jakým Hradec Kr. bezesporu je. Hokej mi dal i celoživotní zaměstnání, bydlení a nabídl radostné chvíle při prožití s koníčkem, kterému jsem se mohl věnovat až do svého 55. roku. Tehdy byl způsob sportování naprosto odlišný. Dnes je žebříček hodnot při provozování sportu úplně někde jinde."

Upřímně, ani tehdyasi nebylo vše zcela růžové. Určitě někdy měl hokej i stinné stránky....
"Jistě. Je logické, že tento sport také někdy bolel, ať už přímo na ledě při porážkách nebo když se nedařilo, anebo v ordinacích při zraněních. Nebudeme si namlouvat, že také vztahy mezi hráči stále byly vzorové. Nejvíc mi ale hokej zhořkl, když jsem se nedostal na vojnu do žádné z Dukel. Sloužil jsem v sousedních Pardubicích a na led jsem se dostal pouze s důstojníky, kteří v rámci tělesné přípravy hráli hokej. Ochotně jako záklaďákamne vzali mezi sebe. Plně jsem to dával za vinu hradeckému hokejovému klubu, jež se o mne začal starat až v době, kdy jsem vojnu končil. Moje tehdejší rozhodování, zda se věnovat fotbalu nebo hokeji bylo právě v tuto dobu ještě těžší."

Do Hradce jsi přišel v 19 letech a město bylo poblázněné ziskem fotbalového titulu Mistra ligy a účastí v PMEZ, což byl předchůdce dnešní Ligy mistrů. Už tehdy se vědělo i o tvých fotbalových ambicích.....
"Na rovinu, do sestavy prošpikované jmény jako Jindra, Hledík, Pičman, Krejčí, Pokorný, Kvaček, Tauchen, Zikán ad. se nedalo dostat. Fotbal byl a je ovlivňován počasím, stav hřišť byl tehdy neutěšený, převažovaly plochy škvárové a když někdy kolem roku 1964 mně hokejový trenér Štorek vybídl, že se musím rozhodnout, vyhrál přece jen hokej. To byla moje velká radost a láska, led byl všude nažehlený, hladký, stadiony se pomalu zastřešovaly a vzpomínky na absenci v nějaké hokejové Dukle už přebolely."

Kde jsi dostal tak perfektní základy pro špičkové účinkování v obou nejpopulárnějších sportech ??
"Začínal jsem v mládí v Kopidlně, ale pocházím z malé vesničky Cholenice, jež je prakticky s městečkem spojená. V létě jsme dělali letní sporty, v zimě tehdy ještě pořádně mrzlo, jsme si postavili mantinely na rybníku a do tmy jsme hráli hokej".

V těchto podmínkách tě objevil hokejový klub z Hradce ??
"Věděli o mně už i v Ml. Boleslavi, kam jsem pravidelně jezdil trénovat. Po jednom zápase, ve kterém se mi zadařilo jsem přijel domů a rodiče již rokovali s hradeckými funkcionáři KarlemKobosilem a trenérem Ladislavem Štorkem o mém přestupu do východočeské metropole. Dal jsem přednost Hradci a odehrál tady poctivých 14 sezón. Tu první v útoku se Šimkem a "Ráfkem" Uhlířem".

Jednotlivé ročníky se ti asi splývají, dá se nějaká sezóna vyhodnotit jako nejvydařenější ??
"Zcela určitě to byly dva ročníky 1966 -67 a 1967 -68 v nichž jsme se pokoušeli dostat do nejvyšší soutěže, ale vždy nám chyběl kousíček štěstí. V konkurenci týmů Chomutova, Opavy, Vítkovic, Dukly Trenčín, Českých Budějovic a Dukly Nitra postupovala dvě mužstva, my byli třetí. V období, v němž jsem já hrál, toto byl vrchol hradeckého hokeje. Škoda..."

Není těžké uhodnout, jaká byla tvoje role v hradeckém dresu...."
Je logické, že jako útočník jsem měl střílet branky. Někdy sedařilo více, někdy méně, ale 30 gólů za sezónu se mi podařilo dát také. Diváků tehdy chodilo hodně, ostatně průměr 3.600 fanoušků na zápas je toho nejlepším důkazem. Nejvíce se mi dařilo, když jsem hrál v jednou útoku s technickými hračičkami, jež milovali puk stejně jako já. Byl to například Řehák, Pavlíček, Bulíček, Janeček či bratři Jan a Milan Parajové."

Pro osvěžení paměti, vzpomeň si na složení útoků a spoluhráče, s nimiž jsi odehrál větší počet zápasů !!
"Po přestupu do Hradce, už jsem se zmínil to byl útok Šimek -Uhlíř -Čergeť, následovala lajna kdy jsem hrál s Bulíčkem a Janečkem. Dobře se mi hrálo také s Řehákem a Milanem Parajem, hokejově jsem si rozuměl i s Janem Parajem. Hodně se nepovedlo složení útoku, ve kterém jsem nenašel společnou řeč s pardubickými Vaňkem a Jiroutkem. Herně i vztahově jsem byl tehdy hodně nespokojený, zašel jsem za trenérem Štorkem a požádal o přeřazení do jiné řady".

Patřil jsi k nejlepším, přišly nějaké nabídky? Cizina byla tehdy naprosté tabu....
"Odměnou za kvalifikaci do 1. ligy jsme dostali zájezd do Švýcarska a mě se při zápase v Klotenu hodně dařilo. Dostal jsem okamžitou nabídku k přestupu, jiná možnost, než emigrace však nebyla. Bál jsem se nechat doma rodinu i když mě bylo slibováno, že bude zařízen příchod rodiny za mnou zhruba do jednoho roku. Ne, to nebylo nic pro mne. V našich podmínkách jsem nevyužil nabídky ze sousedních ligových Pardubic a hodně lukrativní pavouk do hlavy se nabízel ve formě přestupu do Liberce, tehdy ještě druholigového, ale s velkými ambicemi. Funkcionáři z pod Ještědu tehdy dokonce poslali pro naši rodinu stěhovací vůz, ale vracel se prázdný".

Kromě hokeje jste ještě chodili do pracovního procesu. Jak se dalo vše stihnout ??
"Hracími dny 2. ligy byla středa a neděle. Ostatní dny bylyvyplněny tréninky. Z práce hned na trénink. Když jsme se vrátili ze zápasu venku do půlnoci, ráno jsme u píchaček stáli v 6 hodin. Pokud jsme se vrátili z větších dálek, např. Sokolov nebo K. Vary, do práce jsme mohli nastoupit "až" od 7 hodin. Co se týká financí, to, co činil můj plat truhláře v dřevomodelárně v ZVÚ, v podstatě to samé jsme dostali za hokej. Jediné jisté peníze byly za kalorné, ostatní záleželo na výsledcích. Byl to slušný přivýdělek, ale ať si nikdo nemyslí, že se sportem se před zhruba 55 lety dalo uživit. Dnes jsou to hodnoty s pousmáním, ale byla jiná doba. Hokej byl pro nás koníček a radost".

Jak hodnotíš působení Hradce Králové šestým rokem v Extralize? Pro kterého hráče máš slabost ??
"První dva roky se mi velmi líbila a herně i výsledkově Hradec táhla lajna Kudrna -Mertl -Šimánek a s nimi Vydarený, zamlouvala se mi hra i Červeného a zapomenout nesmím hlavně na Bednáře. Chytrý technik s holí uměl neskutečné věci, to je hráč, který herně diváka okamžitě musí zaujmout.".

Chtěl bys hrát hokej dnes ??
"Pokud ano, musel bych se přizpůsobit. Vše je dnes jiné, výstroj, výzbroj, odborně vedené tréninky, vybavenost hal, lékařská péče, stravovací návyky, regenerace atd. Neohrabaní velcí hráči, kteří byli špatnými bruslaři již dnes neexistují a občas dostanou prostor i výjimečně nadaní hráči malých postav. Pokrok v hokeji se nedá zastavit".

Mám pocit, že ne všude se tak úplně stalo.....
"Pokud máš na mysli způsob rozhodování zápasů, oba se shodneme. Stále se na hokej dívám očima bývalého hráče a myslím, že způsob rozhodování našich pruhovaných mužů se příliš nezměnil. Těžko určit, zda je v tom úmysl a jiné věci, ale tomu se nechce ani věřit. Pravdou je, že způsob posuzování zákroků se měří naprosto odlišným metrem. Pravidelně jsem návštěvníkem na zápasech Hradce a mám pocit, že rozhodčí, kteří pískají naší nejvyšší soutěž a začínali již před nějakou dobou by měli patřit mezi větší osobnosti. Za tu dobu s počtem odpískaných zápasů měli více pokročit. Tak jako ne každý hráč může ligu hrát asi ine každý sudí ji může pískat. Někdy však opravdu nad výrokem toho kterého arbitra zůstává rozum stát".

Abychom přece jen končili optimističtěji. Poslední otázka směřuje na tvůj zdravotní stav...."
Ještě nedávno jsem na tenisových kurtech správcoval a tak, abych nezlenivěl, tak jsem každý den tenis hrál. Nyní už to nejde, stopku mi vystavila záda. Nebylo by to však normální, aby v mém věku 78 let mě nic nebolelo ".

Fotografie:

• Archiv Václava Čergetě
• Archiv Mountfield HK