Rudolf Tauchen

Dlouhých patnáct let oblékal černobílý dres a patří mezi největší legendy hradecké fotbalové historie. Za Spartak odehrál 309 mistrovských zápasů; první 17. srpna 1958 proti Teplicím (7:0), poslední 23. června 1973 s Brnem(2:0).
Svůj příchod do Hradce popsal v roce 1972 v týdeníku Gól:

„Když jsem přišel do Hradce zrovna se sestupovalo z první ligy a nálada byla bídná. Přišel jsem z divizního Náchoda, ještě mi nebylo ani osmnáct a všechno jsem si představoval úplně jinak. Po dvou týdnech jsem se vracel zpět, úplně rozčarovaný, a byl jsem moc rád, že Náchod podal proti mému přestupu odvolání. Jenomže to bylo zamítnuto a já jsem v Hradci musel zůstat. Přes léto se situace trochu uklidnila, starší kluci si řekli, že první ligu vybojují znovu, a hned na podzim se všechno v dobré obrátilo. Moc velký kádr hráčů jsme neměli, na lavičce seděli většinou jen dva náhradníci. Pro mne tenhle rok znamenal učednické období, proto jsem asi dvojnásob prožíval radost z opětovného postupu. Druhý hradecký podzim mého života byl tedy už prvoligový, jenomže po sedmém utkání znamenal loučení. Vojenská základní služba a Dukla Praha. Po dvou letech jsem se už nikam jinam než do Hradce vrátit nemohl. Mužstvo bylo docela jiné, zkušené, sebejisté, a všechno navíc znásobovala výborná parta. Škoda, zrovna o tu největší slávu, když se vyhrála liga a hrál se Pohár mistrů, jsem přišel."

K titulu pomohl Hradci, titul mistra republiky získal v sezoně 1960/1961 i v dresu Dukly Praha. Pod trenérem Vejvodou se hodně naučil, ale moc si nezahrál. Dukla té doby měla skvělé mužstvo a na Tauchenově místě v útoku hrál nezapomenutelný Rudolf Kučera. V létě 1961 se Dukla zúčastnila druhého ročníku mezinárodního turnaje v New Yorku a v Montrealu. Sehrála devět zápasů, všechny v téměř jednotné sestavě. Až 12. července 1961 se na Rudolfa usmálo štěstí: v předchozím utkání byl vyloučen Kučera a Tauchen ho v zápase s AS Monaco (2:0) nahradil. Dukla celý turnaj vyhrála, pro jednadvacetiletého hradeckého mladíka to byl zážitek na celý život.

K jeho působení v Dukle řekl Josef Masopust v roce 1966: „Byl to výborný kamarád i fotbalista. Kdyby záleželo na našich hráčích, nikdy bychom ho z Dukly nepustili."

A Tauchen: „I když jsem měl v Dukle vynikající podmínky, rozhodl jsem se odejít. Už tehdy jsem měl nabídky od všech pražských oddílů kromě Sparty. Zájem měly Vítkovice a Brno. Chtěl jsem se ale vrátit mezi kluky, jejichž zásluhou jsem se do Prahy dostal."

Po návratu z vojny měl vynikající formu. Dvakrát hrál za B-tým ČSSR, devětkrát za olympijské mužstvo. Byl v širší nominaci na MS 1962 v Chile. Josef Bican, který se v dubnu 1964 stal trenérem Spartaku, tenkrát řekl: „Považuji ho v současné době za nejlepšího fotbalistu v republice."

Dne 13. dubna 1964 seděl Tauchen na lavičce náhradníků ve Florencii při mezistátním zápase s Itálií. S požitkem sledoval hru Rivery, kterého velmi obdivoval. Tehdy to byla jeho největší šance nastoupit za národní A-mužstvo. Proč tenkrát trenér Jíra nevystřídal ani jednoho hráče, i když to bylo povoleno, se už nedozvíme...

To jaro Hradec sestoupil z první ligy, i důsledkem toho Tauchenovi unikla nominace na OH v Tokiu 1964.

Chtěl být vždycky vůdcem hry útoku a léta se mu to v Hradci dařilo. Byl příkladem ve hře i v tréninku, dokázal si udržet kondici dlouhé roky. Patřil k typům hráčů, kteří na hřišti tvořili a přemýšleli. Velmi rychle si dovedl spočítat, co asi může, a co ne. Vážil svoje kroky, proto někdy neběžel za míčem, který šel do autu, ačkoli druhý by za ním utíkal. A diváci pak říkali, že se fláká, nebojuje...

Trenéři se domnívali, že je v něm fotbalově víc, než co předváděl, že má jakousi skrytou rezervu. Tauchen to komentoval slovy: „Snad je na tom kus pravdy. Mám asi takovouhle povahu: Jestli mi před zápasem někdo řekne, abych kopal tohle nebo támhle, vyslechnu ho, ovšem na hřišti vždycky tvořím zásadně sám. Na hřišti rozmýšlím a snažím se dělat takové věci, které jsou podle mého názoru nejúčelnější. Proto mám rád takové trenéry, kteří těmto hráčům dávají volnost v myšlení, nechávají je prostě tvořit. Někdy se to daří, někdy ne. To je druhá věc, záleží na spoluhráčích, na soupeřích a pod. Mám rád, když trenér dá nejen mně, ale všem hráčům takové úkoly, aby mohli skutečně hrát, aby na hřišti mysleli sami a nebyli vázáni zvláštními úkoly. Na hřišti se úkoly nedají plnit podle papíru, protože fotbal se vždycky nějakým způsobem vyvíjí."

Po nepovedeném pokusu o rychlý návrat do ligy v sezoně 1967/1968 dostal v létě 1968 nabídku z Třince. V Pochodni 21. září 1968 se k tomu vyjádřil: „Vím, že ne každému se tady líbí můj styl hry, z toho vznikaly různé nepříjemnosti a nabyl jsem dojmu, že potřebuji změnu. Spartak mě do Třince neuvolnil a za tři týdny jsem se dozvěděl, že jsem přeřazený do béčka. Logicky jsem si to nemohl vysvětlit, proč mě nepustili, když se mnou už nepočítali? Jestli to člověku momentálně nejde, je mu to třeba povědět."

První tři kola podzimu 1968 se Hradci vůbec nevydařila. Pouhý den po rozhovoru v Pochodni nastoupil Tauchen opět za A-tým a útok Tauchen-Barták-Schmidt-Zikán koncertoval. Bylo to takové Tauchenovo fotbalové vzkříšení, které vrcholilo příchodem trenéra Krejčího v dubnu 1970 a prvoligovou sezonou 1972/1973. Během ní se po Schmidtově zranění stal vůdčí postavou relativně mladého týmu. Dokázal hrát celé utkání v plném tempu, navíc vydržel dlouhodobě: ve svém posledním ligovém ročníku odehrál 26 zápasů a vstřelil dvě branky.

V létě 1973 odešel do Dynama České Budějovice, později hrál i trénoval v Rudé hvězdě Hradec.

JR (8.11.2015)