Mgr. Miroslav Volejník

Další z mnoha hradeckých sportovních osobností, narozených v chlumecké porodnici. Celý život spjatý s Hradcem a jeho basketbalovou komunitou. Jak začínal? Do školy chodil na ZŠ Leninova a věnoval se fotbalu v hradeckém Spartaku.
Jak sám říká: „Bodem zlomu pro mě byl předzápas žáků před kvalifikačním zápasem o 1. ligu mezi Hradcem a Teplicemi na Všesportovním stadionu v roce 1980. Na stadionu bylo dvacet tisíc lidí a pro nás malé žáčky to byl životní zážitek. Tráva byla trochu mokrá a klouzalo to. Proti mě hrál budoucí reprezentant Martin Frýdek a když mě uprostřed hřiště dal dvojité jesle, pochopil jsem, že fotbal už dělat nechci“.

Od páté třídy začal chodit na basket do Dynama na Pražském předměstí a tento sport ho hned úplně pohltil. V žácích a dorostu ho trénovali Formánek, Jan Burkert, Vychlíd, Holubec, v mužích pak Jan Holý, Ivan Burkert, Hartig (otec Michaly). Dostal se až do týmu mužů (1991-92 – Dynamo hrálo poslední ročník federální 1. ligy). Pak pod vedením trenéra Holého hrál za Hradec ještě nejvyšší českou ligu. V roce 1993 promoval na hradecké Pedagogické fakultě (obor tělesná výchova + biologie). Roky 1993-94 absolvoval vojnu v Chomutově (vítěz 1. ligy a historický postup do Extraligy – spolu s veteránem Kantůrkem a dalšími).

V Chomutově podepsal první profi smlouvu, ale záhy si zranil koleno. Zanechal aktivního hraní a v klubu dělal manažera – když pak chomutovští funkcionáři vyhodili trenéra Jana Holého, tak tam dělal i trenéra. Na severu Čech vydržel do roku 1996. Pak dostal extraligovou nabídku od Ostacoloru Pardubice (dělal manažera i asistenta trenéra (hráči jako Welsch, Houser, Forejt, Michalík, Majer, trénoval Slovák Garba) – tam byl do roku 1998.

V tom roce dostal pracovní nabídku v USA – podle jeho slov obrovská škola života - tři roky žil v Chicagu, ale našel si čas i na basketbal. Na vlastní oči viděl řadu basketbalových zápasů, i když Chicago Bulls mělo své nejlepší „Jordanovské“ roky již za sebou. Osobně se setkal s Dennisem Rodmanem a dalšími slavnými hráči. Viděl i zápasy ex-hradecké hráčky Romany Hamzové – Janálové, tehdy působící v ženském týmu Orlando Miracle, zapojil se do české komunity v Chicagu.

Do Čech se vrátil na podzim 2001 již jako zkušený basketbalový manažer – v USA chtěl zůstat déle, ale osud nakonec rozhodl jinak. Hned se zapojil do basketbalového dění v Sokole Hradec Králové – no a od ledna 2002 dosud je funkcionářem Sokola a manažerem ženského basketbalu.

Coby předseda Sokola má zodpovědnost i za celý areál Sokola (vč. atletického stadionu, haly i budovy staré Sokolovny). S tím je spojeno náročné „papírování“ a řada jednání. Ale jeho tehdejší cíl - zachránit a stabilizovat ženský basketbal v Hradci Králové – se podařil.

Ještě před jeho návratem z USA se podařil klíčový krok – klub odkoupil od Gambrinusu Brno extraligovou licenci (jejich béčko mělo postoupit do Extraligy, což nešlo, tak licenci prodali – rok 2000) – tehdejší hradecký trenér Jiří Růžička (přezdívaný Fialka) mu dal nabídku na post asistenta, od jara 2003, kdy Růžička odešel k mužům do Nymburka, se Mirek přesunul na post hlavního kouče. Postupně mu asistovali Ptáčková, Veselý, Faltýnek. No a od léta 2011 je Romana Ptáčková na pozici hlavního trenéra a Mirek Volejník jí asistuje. Získal více času na manažerskou a organizační činnost a přitom se úplně neodřízl od dění na hřišti – trénování ho vždy naplňovalo a nechce se ho zříci ani dnes.

S basketbalem procestoval kus světa, jako svůj největší sportovní zážitek považuje účast a především slavnostní zahájení Olympijských her v Pekingu, kdy byl asistentem hlavního trenéra reprezentace Jana Bobrovského (hradeckou „stopu“ tam tvořila i hráčka Michala Hartigová).

V roce 2009 vymyslel i obchodní značku „Hradecké lvice“, název, který všichni příznivci sportu v Hradci dávno vzali za svůj.

Soukromý život spojil s bývalou hradeckou ligovou basketbalistkou, MUDr. Šárkou Humlíčkovou, s kterou vychovává dceru Viktorku.

A jeho motto?: „Proč miluji basket? Je to hra inteligentních lidí. Vždy to byl vysokoškolský sport, okolo něj se pohybují vzdělaní lidé. Mám radost, že i drtivá většina našich hráček studuje, nebo dostudovala VŠ. V tom vidím to plus basketbalu“.

TR (rozhovor z 10.11.2016)