Vítězslav Perun

Motto: „Atletika je moje nemoc, je nakažlivá, ale bohužel ne infekční".
„Vítek" Perun - vrchní trenér atletického oddílu Sokol Hradec Králové

Již v sedmi letech vstoupil do atletického kroužku při ZŠ Engelsova (nyní ZŠ Štefánikova): „Dělali jsme úplně všechno, strašně mě to bavilo", vzpomíná po letech. Od mládí ho vedli sportovní nadšenci a to ho ovlivnilo na celý budoucí atletický život. Jako mladšího žáka ho vedl docent Radek Tichý (jeho „dítětem" je Archeopark Všestary), dále například Honza Špaček se spolupracovníky - děti trénovaly na Malšáku, běhaly kolem Labe, hrály různé soutěže. Později ho vedl Pepa Mareš (do starších žáků).

Po druhém stupni v matematické třídě ZŠ M. Horákové Vítek odešel na Sportovní gymnázium do Pardubic (zpětně to považuje za chybu, lidsky mu to tam nesedělo). Zaměření od počátku jen na sportovní výkon, bez velkých nároků na vzdělání, to nebylo to, co chtěl. Po sportovní stránce se ale zlepšoval, trénoval 2x denně (do školy nastupoval coby žákovský vicemistr republiky ve výšce), v dorostencích zvítězil a porazil i tehdy začínajícího Sváťu Tona), šla mu i dálka (zlatý na dorosteneckém halovém mistrovství republiky), překážky (druhý na halovém MČR), oštěp (celkem 10 - 15 mládežnických medailí). Je tedy logické, že s takovým rozsahem disciplín skončil u víceboje - tréninkově se v Pardubicích potkal s Romanem Šebrlem , Jiřím Rybou, Tomášem Komendou, a dalšími skvělými vícebojaři.

S maturitou se chystal na další krok - prorazit v kategorii mužů - měl nabídku z Dukly Praha, seznámil se se Štěpánem Janáčkem a dalšími zkušenými tyčkaři, bral od nich „rozumy" - chtěl se profilovat především v tyčce. Z úvodních 320 cm se po řadě tréninků a přípravě dostával až k neoficiálnímu „nominačnímu" cíli pro vesničany bez tyčí" do Dukly - 480 cm.

Ale sportovní osud mínil jinak - na vícebojích v Ústí nad Orlicí nebezpečně dopadl na špatně opravené poškozené doskočiště pro tyčku (nohou propadl do díry v doskočišti, plachta se protrhla, zpřetrhal si vazy v noze).

Měl dlouhý výpadek (od konce podzimu jednoho roku do podzimu roku druhého), po roce si zranění obnovil, tentokrát na přetěžované druhé noze. Rezultát byl nevyhnutelný - s vrcholovou atletikou se musel rozloučit!

Zaměřil se o to více na studium, dělal horolezectví, studoval a pracoval v USA (celkem 2 roky - Houston, New York, Florida, Los Angeles, nejdéle zakotvil na 11 měsíců v Denveru a Boulderu v Coloradu) a Španělsku ( 6 měsíců v Granadě). Po návratu do Hradce Králové začal trénovat mladé adepty atletiky. Moc ho to chytlo, ale v roce 2004 si ještě pro radost zazávodil na MČR v desetiboji na domovském hradeckém tartanu.

Při zaměstnání v různých manažerských pozicích začal studovat atletickou 2. trenérskou licenci (2005). V tu dobu trénoval svoji budoucí ženu, bosenskou středotraťařku Jasminku Guber , účastnici Olympijských her 2004 v Aténách. Díky tomu začal studovat „dvojku" - specializaci běhy - aby byl pro ni fundovaným trenérem. O čtyři roky později si dodělal i „jedničku" - specializaci skok o tyči (průpravné cviky pro skok o tyči), Fakultě Sportovní studií na Univerzitě Brno.

Vytvořil si vlastní tréninkovou skupinu - „Viperteam" - atlety ve věku 14-17 let, tj. žáky a dorostence, k tomu běžkyni Jasminku Guber, vychoval Honzu Doležala - současného vícebojařského reprezentanta, chystajícího se na ME do 23 let v polské Bydhošti (v červenci 2017). Bude tam mít medailové ambice. Dále se staral, či stará o Radoše Rykla, Filipa Šnejdra a další středotraťaře.

Vzpomíná rád i na trenéry, kteří mu dali hodně sportovně, někteří i lidsky. Ať už to byl Lumír Hruška, trenér v Pardubicích, Šebrleho trenér Jiří Čechák, Jarda Vidrna, Pepa Mareš, Sláva Patera z Prahy, Jirka Lesák z Opavy (trénoval v tyči Změlíka, Ptáčka, Baďurovou, Kudličku i i Balnera), Sylva Prokopová - učitelka na ZŠ Štefcova a další.

Kde vidí rozdíly mezi dobrým a špatným trenérem?: „ Rozdíl je v obětavosti trenéra, zda kvůli běhu svého svěřence v trvání 20 sekund s ním jede 6 hodin svým autem, že za ně všechno vyřeší i po organizační stránce. Vždy je to samozřejmě i na úkor rodiny, o tom bych mohl vyprávět ...".

V květnu 2017 - v době rozhovoru - je Vítek Perun šéftrenérem hradecké atletiky - pod sebou má více než 30 trenérů, denně má ovšem k ruce jediného člověka. Jak vše časově zvládnout, to je jeho v současnosti největší problém - chce získat čas na trénování, pracuje na tom, aby všichni atleti měli stejné dresy, jednotné týmové oblečení, aby měli pěkně upravenou šatnu s fotografiemi ze závodů, aby....je toho celá řada.

Atletika v Hradci, to není hlavní terč pro sponzory, ani komunální politiky, tak jako hokej a fotbal. Klub spoléhá na finanční podporu města, kraje, Sokola, sponzorů, rodičů a trenérů. Vše je zde převážně o nadšení a dobrovolnosti sportovců, trenérů i funkcionářů.

Co by si moc přál, je zlepšení podmínek k tréninku - stav jinak útulného atletického stadionku není zrovna ideální: „Buňky u dráhy jsou bez vody a WC, je tam zima i v létě. Před závody tam musíme vše nanosit a po závodech totéž, lavičky pro diváky jsou shnilé, před závody je to třeba opravit. Není spojení mezi cílem a kanceláři v buňce, výsledky se nosí na papírku do závodní kanceláře v buňkách, tam to ručně napíší do počítače a vyhlásí rozhlasem...stadion je příjemný, lidi to mají rádi, ale kromě tartanu, položeného před lety, vše připomíná stav z léta roku 1963, kdy bylo v Hradci Mistrovství Československa v lehké atletice...

Jeho snem je osmidráha s novým povrchem, aby se zde mohly konat i národní, nebo dokonce mezinárodní závody, no a samozřejmě tribunka s útrobami pro zimní tréninky a kvalitní zázemí pro rozhodčí a pořadatele.

Více o hradecké atletice se dočtete i na: www.atletikahk.

TR (rozhovor 2.5.2017)